Bylany.com >> Bylany
Analýza sídelního prostoru
V roce 1966 byla zveřejněna v populárněji zaměřené práci celková představa autora základního projektu BYLANY o tom, jak takové neolitické sídliště vypadalo (Soudský 1966). Především jde o koncepci “periodického osidlování jednoho sídelního prostoru s pravidelnými přestávkami, kdy se komplex příbuzných staveb nacházel na jiném blízkém místě”. Tato představa se opírala o teorii cyklického zemědělství, které bylo přisuzováno za určitý základní hospodářský systém nejstarších zemědělců ve střední Evropě. V Evropě se od konce padesátých let začaly rozvíjet podobné výzkumné projekty především v holandském Limbursku a později v německém Porýní. Autoři těchto výzkumů se pokusili o vlastní interpretaci, která spočívala jednak v představě určitého celkového posunu sídelního areálu, vytváření center a regionálně odlišných modelů (Modderman 1988: 101), jednak ve vybudování zcela nové představy o neolitickém sídlišti jako komplexu nezávisle se vyvíjejících dvorců (Boelicke - Brandt - Lüning - Zimmermann 1988: 891 - 931).
Současná představa původu neolitického obyvatelstva a jeho historie na lokalitě Bylany byla naposledy zhodnocena I. Pavlů (BYLIFE). Podle posledních teorií hodnotících populaci postglaciálního období lze vyloučit krajní teorie neolitizace Evropy, a to jak zcela autochtonní vývoj postmezolitické populace, tak i hromadné vlny kolonistů. “Spíše zde probíhal dlouholetý proces postupného pronikání malých skupin složených z několika málo rodin, které překonávaly relativně malé vzdálenosti”. Protože se tyto skupiny usazovaly na okraji zájmových oblastí postmezolitických lovců sběračů, nemusely si obě skupiny překážet. Do regionu Kolín - Kutná Hora - Čáslav dorazili zemědělci okolo roku 5600 B.C. podél Labe a potom proti proudu Vrchlice a Bylanky. Předpokládá se, že do Bylan dorazila asi 2. - 3. generace přišedších zemědělců někdy kolem roku 5500 B.C. Dlouhou dobu se mělo za to, že v neolitu byla prvními zemědělci opomíjena rozsáhlá oblast Podoubraví, což bylo považováno za možný doklad setrvávání původního obyvatelstva lovců sběračů. Tuto představu změnily nedávné výsledky archeologického projektu „Stopy nejstarší antropogenní činnosti v aluviu Doubravy“. První zemědělci, kteří dorazili do regionu, se museli sžít s místním přírodním prostředím. Podle představ paleoekologů byla neolitická krajina pokryta téměř souvislým lesním porostem, tvořeným duby a dalšími listnatými stromy. Čím se tehdejší krajina lišila od současné, byla především dosud nezasedimentovaná údolí řek bez vegetace, tvořená původním štěrkopískovým povrchem. Údolí vodních toků byla proto snadno průchozí a představovala přirozené komunikační tepny.
Jak neolitická osada vypadala?
New Guinea
© Steensberg, A. 1986: Man the manipulator. An Ethno-Archaeological Basis for Reconstructing the Past. Copenhagen: The National Museum of Denmark, 71.
Počáteční bylanské fáze osídlení tvořilo 3 – 5 staveb s rozptýlenou formou zástavby. Už od počátku byla osídlená plocha rozdělena na určitá zájmová území, jejichž vymezení bylo respektováno po několik generací. Zpočátku byli obyvatelé osady blízce příbuzní a tato reálná descendenční linie se postupně přesunula do mytické roviny (vytvoření rodů a postupně i kmenů?). Jednotlivé rodiny hospodařily samostatně a skupinová spolupráce se odehrávala jen v rámci aktivit potřebných pro chod celé osady (např. kácení lesa). Již v druhém bylanském sídelním intervalu se zakládaly usedlosti i v jiných částech mikroregionu a je pravděpodobné, že byly s původním mateřským sídlištěm příbuzensky spjaty. V Bylanech postupně vznikl sídelní areál s konglomerátem zanikajících a obnovovaných staveb, který by bylo možné označit jako tzv. horizontální tell.
Domy
Zemědělští obyvatelé Bylan si snad ještě připomínali hliněnými modely tzv. “pece”, původní typ obydlí svých předků, kterým mohla být stanová konstrukce. Obecným typem domu celého kulturního komplexu s lineární keramikou byl však dlouhý nadzemní dům s pěti řadami kůlů.
Důležité je příčné členění domu. Obytná část byla obvykle střední, to v případě, že stavba měla severní i jižní přístavbu. Střední část domu je typická rozšířením – resp. vynecháním řad kůlů nebo jejich posunutí ke stěnám. Interpretace severní a jižní části je složitější. Je zřejmé, že jižní strana hrála roli v komunikaci obyvatel s okolím a že v ní byl umístěn hlavní vchod do domu. Ve směru podélné osy se místa vzdálenější od vchodu vyznačovala narůstající intimitou. Za málo pravděpodobné se považuje ustájení domácích zvířat v severní části stavby.
Stěny domu byly vyplétané a omazané hlínou, kouř procházel střechou. Pravděpodobně mohla být ve stěnách malá prosvětlující okénka. Pozice a různé pozice kůlů v jižním čele napovídají, že tuto část domu zdobila mohutná předstěna s jednoznačně symbolickou funkcí.
Je pravděpodobné, že činnosti se prováděly mimo dům. I. Pavlů se domnívá, že nadměrná délka staveb byla určována potřebami uchýlit se do domu v případě nepříznivého počasí. Specifickým typem jsou domy, u nichž byla ve dvou případech zjištěna ohrada. Místo původní interpretace B. Soudského, že se jedná o ohrady pro dobytek, je dnes více zdůrazňován samotný fakt vymezování prostoru vůči okolí. Takové chování je příznačné pro vyšší vrstvu postupně se hierarchizující společnosti. Na rozdíl od jiných lokalit (např. Vedrovice) nebylo v Bylanech v období LBK zjištěno ohrazení celého osídleného areálu.
Pro velké sídelní areály LBK je typické permanentní opouštění a znovuzakládání domů v rámci vymezeného obytného prostoru. Dřívější hypotéza cyklického zemědělství předpokládala, že k přesunům docházelo vždy synchronizovaně a na delší vzdálenosti. Současný stav poznání svědčí spíše o tom, že se domy přesouvaly nesynchronně. Jedním z možných vysvětlení je možnost respektování obydlí zemřelých předků. To znamená, že v okamžiku, kdy zemřel nejvýznamnější obyvatel domu – nejčastěji tzv.“velký otec” či stařešina, byl tento ponechán ve svém domě a živí obyvatelé si vedle postavili dům nový. Další zemřelí mohli být ukládáni do již konstituovaného “domu mrtvých”, který po své destrukci formálně připomínal velký podlouhlý rov. Tomu neodporuje skutečnost, že v Čechách dosud nebylo objeveno žádné pohřebiště LBK. Nastíněnou hypotézou bývá v poslední době vysvětlován i vznik tzv. dlouhých mohyl kultury TRB (nálevkovitých pohárů), např. M. Midgley.
Život na neolitickém sídlišti v Bylanech zahrnuje vlastně dvě základní složky, a to:
1) souhrn individuálních osudů lidí,
2) a osudů nejrůznějších předmětů, které tito lidé vytvořili.
Protože to celé je zašifrováno v těžko přehledné archeologické situaci, je prvním krokem k rozluštění vývoje osady vytvoření tzv. stavebních komplexů.
Jde o ideální rekonstrukce původních usedlostí (households), které postihují vzájemný vztah obytných staveb a okolních jam. Již dříve (Pavlů 1977, 13) byl dohodou stanoven pás široký 5 m podél obvodu chaty, o němž se předpokládá, že byl součástí areálu aktivit. K založení stavby byla tedy potřeba parcela široká nejméně 15 m a dlouhá podle požadované délky rozšířené o areál aktivit. Formalizovaný popis vztahů mezi archeologickými objekty, který je kombinací horizontálních i vertikálních stratigrafických analýz, se nazývá externí evidence. Kombinací externí evidence a chronologického rozboru keramiky ze stavebních komplexů byla vytvořena relativní chronologie sídelního mikroareálu (stavební fáze a sídelní intervaly).
Vývoj osady
Celkem bylo vytvořeno 25 stavebních fází na základě posloupnosti stavebních komplexů a vnitřní keramické chronologie sídliště. Tyto úseky změn stylu techniky lineární výzdoby na keramice jsou však příliš abstrahovány od reálných změn v živé společnosti. I. Pavlů proto sloučil původních 25 stavebních fází do širších časových úseků. „Výsledkem je vytvoření řady 6 časových intervalů, které zahrnují několik fází a které jsou výrazem lokální historie archeologických nálezů jako korelátů skutečných pravěkých dějů” (BYLIFE). V jednotlivých analytických vrstvách se tyto intervaly projevují shodným přerušováním určitého krátkodobého konsistentního vývoje artefaktů (poprvé to bylo zjištěno na dynamice výskytu mlýnů – Pavlů 1982). Původní sídlištní fáze jsou umělými časovými úseky, jimž je zde připsána společná konstanta 20 let. Ta vytváří relativní měřítko času a představuje řádově jednu generaci obyvatel, v jejímž rámci docházelo obvykle k přestavbě domu. Tyto přestavby však nebyly vzájemně synchronizovány, takže absolutní počátek časově současných staveb není shodný. Sídelní intervaly trvají 3 - 5 časových měr-fází.
1. interval
Počátek osídlení na sekci F spadá do poloviny 6. tisíciletí BC. Populace byla stabilní a projevuje se rostoucí kvalitou konstrukce domů. Jde o postupný přechod od nejstaršího typu domu s postranními žlábky a gracilní dřevěnou konstrukcí ke konstrukcím ze silnějších kmenů bez postranních žlábků. Ve 4. fázi se poprvé objevuje dům poněkud výjimečné konstrukce (č. 2197), který by mohl signalizovat dům vůdčí osobnosti. Jeho prostor však není nijak zvláštně prostorově ani hospodářsky vymezen, proto je možné se domnívat, že zastával stejnou funkci jako ostatní domy. Po 4. fázi nastal výraznější zlom – patrně bylo nutné změnit původní rozvržení stavebních parcel v sekci F, které již byly několikanásobně zastavěny.
2. interval
Populace opět zůstává stabilní, odhadovaný minimální počet rodin nepřesáhl deset. Ale prudce klesá kvalita konstrukce domů. Velmi podobný je vývoj kamenných nástrojů (BI, ŠI, mlýny), jejichž kvalita nejprve klesá a potom opět stoupá, což je možné vysvětlit určitými sociálními změnami v osadě. Pro tuto změnu by svědčil i první výskyt velkých společných hliníků (v 8. fázi). Jde patrně o doklad porušení původních přísně individualizovaných domácích hospodářství. K této individualitě patří např. pracovní areály dokumentované jámou za severní stranou domů.
3. interval
V prvním úseku intervalu došlo k prudkému vzrůstu počtu obyvatel a v dalším k silnému poklesu. V 10. fázi, kdy počet obyvatel dosáhl minimálního počtu 12 rodin se opět objevuje stavba s mohutnou konstrukcí – jako možné sídlo sociálně výše postavené osoby. I když kamenná broušená industrie a mlýny se projevují poklesem kvality, tak kvalita kamenné štípané industrie naopak stoupá, což by mohlo svědčit pro její neutilitární náplň. Ve 12. fázi končí poprvé kontinuity osídlení a sídelní areál BY1 byl prakticky opuštěn. I. Pavlů se domnívá, že narozdíl od závěrečného opuštění lokality na konci LBK, kdy byla zřejmým důvodem kulturní změna, se ve 12. fázi jednalo o lokální přeryv. Ale upozorňuje, že nejsou doklady pro důvod tohoto opuštění. Konec tohoto období bylanské 12. fáze se kryje s vyvrcholením vývoje české LBK, dokumentované např. na maximu výskytu výzdoby páskou vyplňovanou vpichy. Pro LBK to znamená nástup mladšího stupně vývoje výzdoby. Na Moravě začíná vývoj želiezovské skupiny.
4. interval
Na počátku došlo k celkovému obnovení sídelního areálu na ploše BY1. Ve 13. fázi je typická pravidelná zástavba s rozestupy mezi domy i jejich celkovým uspořádáním. Znovu se objevuje dům náčelníka (dům 41). V následujících fázích trvá vyšší počet domů, ale dům náčelníka nebyl identifikován (snad může být skryt v neprozkoumané ploše areálu). Ke konci intervalu počet rodin klesá. V průběhu intervalu nepravidelně kolísá kvalita konstrukce domů i kamenných nástrojů. Také pokračuje omezování individuality jednotlivých domů. Některé domy mají kvůli blízkosti dalších staveb omezený manipulační prostor. Dříve typické dlouhé stavební jámy podél stěn se vytrácejí a přetrvávají pouze u domů výjimečné konstrukce a jakoby tím podtrhovaly jejich výjimečnou roli. Spraš se získávala z velkých (snad společných) hliníků. Navíc se ve 14. fázi objevuje silo jako doklad společně sdílených hospodářských aktivit.
5. interval
Minimální počet rodin překročil 12 a objevuje se dům “náčelníka” (dům 96, v kterém byla zahloubena velká keramická zásobnice). Počet domů v intervalu kolísá, ale kvalita jejich konstrukce se zlepšuje. Opakuje se skutečnost, kdy mlýny a BI mají klesající kvalitu a naopak u ŠI kvalita stoupá. Především 19. fáze se vyznačuje komplikovanou zástavbou s několika hliníky a sily (podobně jako 14. fáze z předchozího intervalu). Pro 17. fázi tohoto intervalu bylo stanoveno radiokarbonové datum 5080 BC.
6. interval
Závěrečná etapa osídlení se vyznačuje celkově klesající tendencí všech sledovaných charakteristik. Zpočátku je ještě dost vysoký počet rodin a přetrvává zde i obydlí „náčelníka“ v domě s ohradou 912. Je to naposledy, co se zde patrně konstituuje tato vůdčí osobnost. Kvalita staveb rapidně klesá a pro konec vývoje je typická koncentrace zástavby, absence velkých společných hliníků a větší prezence sil (ochranné důvody?). Vývoj bylanského obytného areálu končí v období existence domů 278 a 277. Nejsou doklady pro katastrofický zánik osady, spíše některé indicie naznačují, že obyvatelstvo své domovy opustilo. V období zhruba 250-300 zůstala poloha neosídlena a poté se zde usazuje populace v období mladší kultury s vypíchanou keramikou.
