Bylany.com >> Výzkum
Záboří nad Labem
Příspěvek k diskusi o charakteru a stáří kostela sv. Prokopa
Mgr. Filip Velímský, Ph.D.
V průběhu několika posledních let se na stránkách odborného tisku znovu intenzivně rozproudila diskuse na téma nejstarších panských kostelů na našem území. Cílem předkládaného příspěvku PDF je seznámit čtenáře s výsledky dvou archeologických výzkumů, které před nedávnem proběhly v obci Záboří nad Labem u kostela sv. Prokopa, stavby, jež je považována za jeden z nemnoha dochovaných příkladů mimořádně vysoké úrovně románské architektury na českém venkově. Záměrem autora není vyjadřovat se komplexně ke stavebnímu vývoji celého objektu, ale spíše poukázat na některá nová dílčí zjištění.Autor si je rovněž vědom, že některé v příspěvku presentované závěry mají, vzhledem k omezenému rozsahu realizovaných sondáží, do určité míry omezenou výpovědní hodnotu, na druhou stranu je snad ale nelze ani zcela opominout.
Jedna z nejznámějších románských staveb ve středních Čechách, kostel sv. Prokopa (ZM 10 13-41-01: 105 mm od JSČ, 163 mm od ZSČ) se nachází při východním okraji intravilánu obce Záboří nad Labem (okr. Kutná Hora) na pravém břehu řeky Doubravy. Kostel zaujímá výhodnou polohu na mírně vyvýšené písčité duně oválného protáhlého tvaru, kterou od západu obtéká již zmíněná řeka Doubrava, od jihu a jihovýchodu pak její bezejmenný přítok.
Blízké okolí kostela tvoří ke kostelu přináležející hřbitov, vymezený masivní ohradní kamennou zdí, která obepíná nejvyšší část kostelního návrší. Nalevo (na západ) od kostela se nachází objekt fary z 19. století, na sever pak stojí objekt dřevěné zvonice. Zbylé okolí kostela je zastavěno obytnou zástavbou, kterou tvoří kompozičně jednoduché, dlouhé přízemní vesnické domy, štíty směřované do návsi. Zadní trakty domů tvoří úzké pruhy zahrad a záhumenků zastavěné hospodářskými objekty. Za zahradami severně od kostela se nachází silně zamokřená pole, která se táhnou až k Doubravě, a malý bezejmenný novodobý rybníček.
Archeologické nálezy na katastrálním území Záboří nad Labem se koncentrují do dvou víceméně samostatných celků. První výrazná koncentrace archeologických nálezů se nachází v polích za Zábořím, směrem na Kobylnici, po obou březích Doubravy, zejména však v okolí Lanžovského mlýna. Druhým sídelním areálem je intravilán samotné obce, respektive staré sídelní jádro vsi ležící okolo kostela sv. Prokopa. Zatímco v širším okolí Záboří byly zachyceny doklady po mnohem starším osídlení z období neolitu, eneolitu a mladší doby bronzové (Pavlů – Rulf 1986), z prostoru obce pochází především doklady raně středověkého a vrcholně středověkého osídlení (Klápště – Smetánka 1958, Dragoun – Klápště 1987). Prozatím poslední archeologické výzkumy se v Záboří uskutečnily v roce 2004.
První z výzkumů proběhl při stavbě kanalizačních přípojek v obci (Velímský, F. 2005a). Pro výzkum byly vybrány přípojky vedené od hlavní kanalizační stoky k rodinným domům stojícím ve slepé uličce pod kostelem Sv. Prokopa. Počáteční skrývka proběhla na úroveň komunikací a navážkami neporušených vrstev. Skryt byl úsek o celkové délce 34,40 m a průměrné šířce 1,40 m. Na povrchu začištěné sondy nebyly viditelné žádné výraznější barevné nebo materiálově odlišné skvrny. Koncentrace archeologického materiálu v sondě byla velmi nízká, zachyceno bylo pouze několik zlomků vrcholně středověké a raně novověké keramiky. V jižní části sondy se nacházelo velké množství spálených střešních tašek a stavební sutě.
V průběhu dalšího výzkumu se ukázalo, že v jižní části sondy vystupuje prakticky až na úroveň poslední vrstvy navážek vrstva intaktního světle žlutého písku. Během čištění povrchu této vrstvy byla na úrovni 4,60 m od jižního okraje sondy zachycena poškozená hrobová jáma, ve které se nacházel pozůstatek spodní části lidského skeletu.
Datace pohřbu je nejistá, chybí jakákoliv stratigrafie vrstev nad jámou. Vkop jámy nebyl na profilech patrný, rovněž půdorys jámy byl nevýrazný. Výplň byla tvořena promíšeným pískem, který po proschnutí splýval s okolním materiálem. V blízkosti skeletu byly nalezeny tři železné hřeby, které by snad mohly signalizovat přítomnost rakve, její otisk ani zbytky dřeva se však nepodařilo nalézt. Povrch hrobu byl částečně odtěžen, část hrobové jámy zabíhala pod Z profil sondy. Podle dochované polohy dlouhých kostí byl skelet orientován přibližně v ose sever (nohy) - jih (hlava).
Situování hrobové jámy mimo vymezený areál hřbitova naznačuje, že by se mohlo jednat o poměrně starý pohřeb. Přesná datace celé situace však není vzhledem k absenci chronologicky citlivějšího materiálu možná.
V dalším průběhu výzkumu byly pomocí menších kontrolních sond a za použití ručního vrtáku vzorkovány hlouběji uložené geologické vrstvy. Tento průzkum ukázal, že původní terén před kostelem tvořila lehce zvlněná písečná duna, která směrem k vodě postupně klesala. Celý prostor nesl řadu stop po opakovaných záplavách. Zdá se, že kostel byl na nejvyšším místě duny postaven záměrně tak, aby již ležel mimo dosah těchto záplav.
Druhý z výzkumů kostela Sv. Prokopa proběhl v roce 2004 při realizaci statických sondáží, které měly ověřit stav základového zdiva před zahájením rekonstrukce stavby (Velímský, F. 2005b).
O historii a stavebním vývoji kostela sv. Prokopa toho víme bohužel velmi málo. Písemné prameny, které by blíže osvětlovaly vznik a nejstarší existenci stavby, chybí. Dostupná pramenná základna se váže až k mladším obdobím fungování stavby, kterou ale řada přestaveb a stavebních úprav prakticky zcela změnila.
Za iniciátora stavby kostela v Záboří bývá většinou badatelů považován velmož Miroslav, zakladatel nedalekého kláštera v Sedlci. S návrhem, že by stavebníkem zábořského kostela mohl být právě velmož Miroslav, vystoupila poprvé začátkem 70. let minulého století A. Merhautová (Merhautová 1971, 1972, 1983). Ta se domnívala, že s Miroslavem byl pokrevně spřízněn rod pánů z nedalekých Kojic. Konkrétní doklad tohoto příbuzenského spojení spatřovala A. Merhautová ve výskytu křestního jména Držislav u pánů z Kojic. Pramen, ze kterého tato teorie vychází, ale naneštěstí pochází teprve z počátku 14. století. Časová mezera je zde tedy poměrně velká, a je proto na zvážení, zda tradice v uchovávání rodových jmen mohla mít tak silné kořeny. Žádný jiný písemný pramen zatím Miroslavovu držbu Záboří nedokládá a nejinak je tomu i v případě doposud učiněných archeologických nálezů.
Dle původního projektu mělo být v roce 2004 u kostela provedeno celkem osm statických sond. Pět z nich mělo být realizováno uvnitř objektu, zbylé tři sondy pak po obvodu kostela. Uvedené umístění sondáží ale muselo být po provedení předběžných šetření upraveno. Předně bylo odstoupeno od realizace dvou statických sondáží v severovýchodním a severozápadním rohu předsíně, kde se ukázalo, že by nejprve muselo dojít k demontování zde umístěných oltářů a k následnému odbourání jejich cihlové podezdívky. Odloženo bylo také provedení sondy uvnitř sakristie, které by zkomplikovalo již tak velmi omezený provoz kostela. Nově byla namísto zrušených sond uvnitř objektu naplánována jedna venkovní sonda u čelní zdi předsíně.
Jako první byla realizována sonda v jihozápadním rohu předsíně kostela o rozměrech 130x90 cm. Povrch byl v místě sondy tvořen jednoduchou podlahou, kterou tvořily podélně položené pálené cihly, uložené na vrstvu lité malty o síle ca. 8-10 cm. Podlaha přiléhala až těsně ke zdi, která nebyla v těchto místech zcela rovná, ale naopak vypouklá směrem dovnitř kostela a zakončená cihlami vyzděným soklem. Víme, že podlaha byla v interiéru předsíně dodatečně snížena, zdá se pravděpodobné, že původně začínala právě někde na úrovni soklu, tj. ca. o 25 cm výše. Jak se v průběhu odkryvu ukázalo, byla tato spodní partie nadzemní části zdi tvořena velkými neopracovanými bloky pískovce ohozenými omítkou a několika vrstvami malby. Zachycené pískovcové bloky byly proporčně i materiálově identické s těmi, které byly o něco později zachyceny ve svrchní části základu.
Po vyjmutí cihel a odstranění maltového podkladu podlahy se plocha sondy rozčlenila do dvou výrazně odlišných částí. Při zdi se hned pod podlahou ukázalo vysazení svrchní části základu, směrem do kostela se pak objevila dobře ohraničená tmavá šedohnědá písčitá hlína s drobnou kamennou drtí na povrchu.
Jak již bylo uvedeno výše, byla svrchní část základu tvořena objemnými neopracovanými pískovcovými bloky. Ty byly kladeny víceméně nahodile vedle sebe, ale i přes sebe a pojeny velkým množstvím hrubé malty s výraznou příměsí písku. Svrchní část základu tak neměla charakter zdiva, jako spíše maltou zalitého kamenného zásypu. Sledovaná vnější stěna základu rovněž nelícovala, ale směrem k rohu předsíně se stále více stáčela k severu. Základ nebyl ze statických důvodů dále rozebírán, ale pouze preparován.
Avšak její původní tvar se zachoval nejen v hranicích katastrů, ale především na mapách stabilního katastru z roku 1838. Na těchto mapách jsou ještě patrné pozůstatky dalších meandrů na okraji aluvia. Schematizované meandry jsou patrny i na prvním vojenském mapování z roku 1760.Zde jsou zachyceny četné rybníky v okolí Žehušic v nejnižších polohách nivy (Kravinec, Horecký, Toušek, Světlovský, Borecký, Kmotrovský...), které jsou ale na mapách stabilního katastru z roku 1838 zachovány jen v pomístních názvech, tzn. že kromě Kmotrovského byly v tomto období vypuštěny.
Rybník Kmotrovský a ještě Mikuláš jsou kresleny na mapách druhého a třetího vojenského mapování z roku 1850. V této době byla asi budována žehušická obora uvedená na třetím mapování jako „Tiergarten“. Doubrava mezi Habrkovicemi a Žehušicemi je na mapě stabilního katastru z roku 1838 již v novém korytě, takže lze soudit, že zde byla regulována patrně v souvislosti se zrušením velkých rybníků v okolí Žehušic nebo se založením žehušické obory.
Geologický základ údolí řeky Doubravy tvoří souvrství slínovců, opuk a pískovců, které se vytvořily na dně druhohorního křídového moře. Dle geologických vrtů v okolí Žehušic a Kobylnice se slínovcové podloží zachovalo v hloubkách okolo 5 m. Bylo ale zřejmě narušováno meandrujícím korytem řeky, která zde zároveň nanášela dnešní písčité nivní sedimenty a zčásti i nivní hlíny.
Výsledky geofyzikálního měření a doplňkových vrtů ukázaly, že kromě poměrně mělkého zahloubení aluvia (řádově 5-6 m) do podloží v něm bohužel nebyly zatím zachyceny pohřbené půdní horizonty, kde by bylo možno očekávat zakryté pravěké pozůstatky.
Sběry provedené v prostoru obce Záboří potvrdily, že na většině území jsou pravěké artefakty nalézány na soudobém povrchu. Proto se průzkum v následujícím roce přesunul do rozšířené nivy v okolí obce Žehušice. Kromě toho opakovaný letecký průzkum ukázal, že podél celého dolního toku jsou zachovány pozůstatky vátých písečných dun. Celá skupina těchto dun se nachází také v zalesněné oblasti na katastru obce Habrkovice, kde proběhl další povrchový průzkum, podrobné magnetometrické měření a ověřovací sondážní výzkum. V obou těchto místech se dalším geofyzikálním měřením potvrdila dosud zjištěná stavba aluvia.
Archeologický výzkum a průzkum se tedy soustředil do čtyř prostorů:
- levý břeh u Záboří nad Labem v poloze „Na loukách“
- pravý břeh u Záboří nad Labem v poloze „Na dubině“
- duny na levém břehu jižně od Habrkovic (polohy „Na dílcích“, „V zadních hlínách“) a poloha Rohozec „Příčka“
- poloha „Toušek“ jihovýchodně od Horky I
Ze starších nálezů byly zpracovány sběry a výzkumy na duně v poloze „Obora“ jihovýchodně od Horušic a prostor na levém břehu Brslenky (k.ú. Rohozec).
Ve všech těchto polohách byly zjištěny artefakty ze staršího i mladšího pravěku vedle běžných vrcholně středověkých a recentních zlomků keramiky.
Raně středověká keramika pražského typu byla nalezena v poloze „Na dubině“, zlomky keramiky z 12. a 13. století jihovýchodně od Horušic.
Nalezené objekty nemají charakter stavebních jam, lze je spojovat se zemědělským využíváním nivy, neposkytují ale doklady o trvalejším osídlení těchto míst.
Pro počátky antropogenní činnosti na sledovaném území jsou důležité artefakty ze staršího a mladšího pravěku, které nejsou ale příliš početné, jsou ale dostatečně diagnostické, aby mohlo být usuzováno na využívání nivy ve většině pravěkých období:
- mezolit – nespolehlivě datovatelná trapezovitá čepelka z polohy Habrkovice 2, která ale nemá typicky retušované boky
- neolit– šipky z okolí Rohozce a Horušic; broušená sekerka typicky plankonvexního tvaru datovaná do období kultury s lineární keramikou (LnK) z okolí Záboří; areál z nejstaršího stupně LnK z polohy „Pastviště“ (k.ú. Rohozec); štípaná industrie od Rohozce; zlomky keramiky s lineární výzdobou z okolí Žehušic, Rohozce, Horky I; zlomky vypíchané keramiky z Žehušic a Rohozce; keramika lengyelská z Horušic; sporné zůstává datování objektu 3, patrně snad neolitické studny; nejisté je i určení lokality u Rohozce jako místa na zpracování silicitových surovin
- eneolit – broušená sekerka s hráněnými boky od Záboří nad Labem; štípaná industrie od Rohozce; keramika ze Záboří a Rohozce
- doba bronzová – blíže neurčitelná keramika ze Záboří, Rohozce; skupina závaží z Horky I
- halštat – keramika a přesleny z Habrkovic 2; objekt u Habrkovic můžeme označit jako chatu rybáře, pokud zaměníme interpretaci přeslenů za závaží rybářských sítí
- doba římská – 2 jámové pece (jedna na keramiku, druhá snad na vápno); doklady hutnění železa – struska
Studiem starých map, geologické mapy, povrchovým průzkumem, leteckým snímkováním i zjišťovacími výzkumy bylo identifikováno pravěké osídlení aluvia, které zde má specifický charakter, což se projevuje sezónností, doklady lovu a rybolovu i různých výrobních činností. Geofyzikální profilování, geologické studium a letecký průzkum potvrdily starší meandry Doubravy, která bohatě meandrovala zřejmě před pravěkým osídlením v celé šíři aluvia. Přinesly dosud neznámé údaje o vnitřní stavbě aluvia Doubravy a jeho datování. Povrchové sběry i geofyzikální měření poskytly pozitivní zjištění, která mohla být interpretována jako pozůstatky pravěkého využívání nivy. Zjišťovací sondy a výzkumy odkryly pravěké osídlení na řadě míst uvnitř a na okraji aluvia Doubravy.
Literatura
Pavlů, I. 2002: Neolitické komponenty na polykulturních lokalitách v mikroregionu Vrchlice a Klejnárky. Bylany – Varia 2, 45-116.
